Neuropsycholožka Lenka Krámská: Co dělat pro dobré stáří a kdy začít
Neurochirurg Vladimír Beneš nejstarší, který se dožil úctyhodné stovky, říkával, že stáří je ponižující – člověk nemůže dělat skoro nic z toho, co měl dřív rád, a je čím dál víc odkázaný na pomoc blízkých. Vnímáte to tak?
Stárnutí je spojené s úbytkem fyzických a psychických sil, s tím nic nenaděláme. Zhoršuje se sluch, zrak, koordinace, kognitivní schopnosti, jako je paměť a mentální flexibilita, a především schopnost učení se novým informacím. To všechno nás omezuje, staří lidé o tom se mnou často mluví a mrzí je to. Stejně jako promarněné možnosti a ztracený čas, který se z různých důvodů obávali využít. Na druhou stranu na to, co budeme nebo nebudeme dělat ve stáří, se připravujeme už mnohem dřív, v podstatě od dětství.
Důležitá je aktivita, celoživotní návyk dělat něco pro sebe.
Jak to myslíte?
Výzkumné studie ukazují, že nejlepší prevence neurokognitivních poruch ve stáří jsou pestré aktivity pěstované od mládí. Už jako děti si zakládáme na to, jakou mentální i fyzickou rezervu si vytvoříme na stáří. Dítě, které odmalička sportuje, trénuje kardiovaskulární systém a dobře okysličuje mozek, kvalitně jí a v dospívání neužívá toxické látky a vzdělává se, má ve stáří menší pravděpodobnost rozvoje neurodegenerativních onemocnění.
Samozřejmě se tím patologický proces nezastaví, ale je rozdíl v tom, jestli mentální úroveň klesá z podprůměru, nebo má člověk fyzickou a kognitivní rezervu, která degenerativní proces na celkové funkční úrovni zpomalí. Důležitá je tam ale ta aktivita, celoživotní návyk dělat něco pro sebe.
Takže říkat, že až půjdu do důchodu, začnu cvičit a učit se cizí jazyk, je nesmysl?
Z člověka, který je zvyklý sedět na gauči před televizí, se na stará kolena sportovec nestane, lidi zkrátka pokračují v tom, na co jsou zvyklí. Ale týká se to právě i těch dobrých návyků, trénovat mysl i tělo je nejlepší prevence toho, abychom si své schopnosti udrželi do co nejvyššího věku.
Kdy si člověk vlastně začne uvědomovat vlastní smrtelnost, konečnost?
Když to vezmeme od dětství, tak to první uvědomění faktu, že je život konečný, přichází většinou v konfrontaci s nějakou vlastní nebo zprostředkovanou zkušeností. Batole pláče při odloučení od blízké osoby, ale nemá vědomí konečnosti. Předškolní dítě třeba najde mrtvého ptáčka a poprvé tohle téma otevře. Nicméně v předškolním věku ještě nemá vyvinuté abstraktní myšlení, nedokáže si uvědomit, co smrt v pravém slova smyslu znamená a že je to stav konečný.
Jiné to je, když dítě ztratí babičku nebo dědečka například kolem devátého, desátého roku. Pak si uvědomí, že ani rodiče tu nebudou navždy, a může se o ně začít bát. To se týká především dětí od desátého roku věku a ještě intenzivněji kolem dvanácti, třinácti let. Tehdy se otázky smrti a s tím spojené úzkosti, obavy a strachy mohou začít prohlubovat.
Naopak dospívající si připadají nesmrtelní, ne?
Ano, v období dospívání, asi od čtrnácti do pětadvaceti let, mají mladí lidé často pocit, že se jim nemůže nic stát, vyhledávají adrenalinové sporty, riskují, připočtěme k tomu užívání alkoholu, kouření a v posledních letech stále více i drogy. Mladí se do všeho vrhají po hlavě.
Život musí přinášet radost, láskyplné vztahy, pocit naplnění a smysluplnosti.
Čím to je?
Mozek dvacetiletých lidí ještě není zralý, frontální laloky a především prefrontální kortex nám dozrávají až někdy kolem pětadvaceti let. A právě to odpovídá za regulaci chování, rozhodování, predikci rizika i za potlačení riskantního chování. V tomhle věku bývají navíc mladí dospělí ještě pod dohledem rodičů. Kolem těch pětadvaceti přijde zlom, který souvisí se zráním mozku, a stáváme se odpovědnějšími sami za sebe. Začneme si uvědomovat rizika, dokážeme domýšlet následky svých rozhodnutí, chováme se rozumněji. Některé studie uvádějí, že kompletně nám mozek dozrává až kolem třicátého roku.
A co střední věk a vnímání konečnosti?
Střední věk je dlouhé a rozmanité období mezi čtyřicátým a šedesátým rokem života. Ve středním věku obvykle prožíváme vrchol intelektuální a profesní, ale také začneme narážet na vlastní limity – najednou si uvědomíme, že tady v plné síle nebudeme věčně. Také se někdy stane, že někdo z vrstevníků zemře a nás se konečnost života poprvé dotkne i v rámci naší generace. Setkání se smrtí vrstevníka je významná existenciální zkušenost.
内容来自 Novinky.cz - Internet a PC,版权归原作者所有。
阅读原文 ↗