Studentský vůdce z roku 1989 Václav Bartuška: Chtěli jsme svobodu, teď si ji musíme uchovat

Začneme ze široka. Než jste šel studovat žurnalistiku, už jste přispíval do Mladého světa, což byla před rokem 1989 velmi prestižní věc. Jak jste se tam dostal?

Bavilo mě psát. Bylo mi sedmnáct, když jsem jim cosi poslal a oni to otiskli. Po maturitě na gymnáziu jsem se nejdřív hlásil na práva, kam mě nevzali, a tak jsem nastoupil k počítačům do Strojimportu. Vydržel jsem tam jen tři měsíce a doslova jsem utekl do Mladého světa, kde mě vzali jako eléva. No a odtud jsem chtěl jít na fakultu strojní, případně na elektro na ČVUT. Jenže tehdejší šéfredaktorka Olga Čermáková mi řekla: Co blbneš, dej si přihlášku na žurnalistiku.

Poslechl jste ji.

Ano, jen jsem čekal, že mě spíš nevezmou a budu muset na vojnu. Jenže mě vzali.

Dovysvětlíte mi ještě, jak jste se dostal v 80. letech k počítačům. Ty musely zabírat místnost.

V mém prvním zaměstnání zabraly čtyři místnosti. A jinak jsem se k počítačům dostal na gymnáziu, v rámci tzv. Základů výroby a odborné přípravy (ZVOP). Trochu jsem programoval, ve Fortranu, Basicu. Data do velkých počítačů se zadávala prostřednictvím děrných štítků… Z pohledu dnešní doby je to naprostý pravěk.

Teď na chvíli odskočím. Mám tuhle školu také. Po sametové revoluci jste tam dostudoval. Jak rychle se změnili pedagogové na škole?

Část zůstala, část jsme na jaře 1990 přinutili odejít.

Vrátíme se znovu k začátku vašich studií. V létě 1988 jste se dostal do konfliktu se Státní bezpečností, a to za protirežimní protesty. Hrozilo vám vězení. Kolik let to bylo?

Estébáci mluvili o třech až osmi letech. Jestli bych je dostal? Nevím, asi ne, ale kdo ví. I Saša Vondra seděl tehdy „jen“ pár měsíců. To jen je schválně v uvozovkách. Jak říkám, možná pouze vyhrožovali. Zpětně je vidět, že se režim začínal rozpadat. Ale to jsme tehdy netušili.

Zažil jste několik výslechů StB. Ministr kultury Oto Klempíř (Motoristé sobě) o nich říká, že spolupracoval, protože se bál. Vy jste se nebál?

Bál. První výslech jsem zažil ve dvaceti, pět hodin, postupně pět estébáků. Ale nikdo mě nemlátil, nikdo se mě ani nedotknul. Konec 80. let už nebyl brutálními padesátými lety, naštěstí. Ale strach jsem měl a nebudu soudit jiné. U výslechu je každý sám.

Proč jste jim to nepodepsal? Nebyl byste první ani poslední.

Proč? Třeba proto, že jsem nechtěl práskat kamarády. Ten estébácký výběr zněl: Buď půjdeš do basy, anebo budeš udavač. Ale opravdu to nebylo nic hrdinského.

Přenesme se do 17. listopadu 1989. Pamatujete si, co jste dělal ráno?

Byl jsem ve škole, běžel akademický rok. Ještě mě z ní nevyloučili, tak jsem tam chodil. Toho 17. jsem šel s pár kamarády na Albertov. Říkali jsme si, že dorazí pár set lidí a budeme rádi – byl pátek a hodně spolužáků jezdívalo na víkendy domů. Nakonec nás bylo několik tisíc, to mě příjemně překvapilo.

Přeskočme věci, které jsou známé, zásah komunistických bezpečnostních složek proti poklidné demonstraci na Národní třídě. Kdy a čím pro vás tenhle pátek skončil?

Utíkali jsme „pendrekovou uličkou“, mně se nic nestalo, ale kamarád tam přišel o brýle, moc neviděl, tak jsem mu pomáhal dostat se pryč. A pozdě večer jsem odjel za svou tehdejší přítelkyní. Čekal jsem, že nás v noci pozatýkají, tak jsem nejel domů.

… Pár desítek hodin na to jste už byl součástí studentského stávkového výboru.

Vznikl 19. listopadu večer. Což byl i den mého posledního zadržení. Trvalo pouze hodinu. Estébáci už asi tušili, že je konec. Pořád mi opakovali, ať všem řeknu, že se ke mně vždy chovali slušně. Byl to opravdu bizarní výslech. Pustili mě v sedm večer a já od nich jel rovnou na Hvězdu (studentská kolej – pozn. red.).

Jako student jste byl v centru dění, kde byli osobnosti disentu, herci… Ovšem jednota netrvala dlouhé roky. Třeba Alexandr Vondra i Marek Benda se stali konzervativními politiky, budu-li konkrétní. Zklamal vás někdo z tváří sametové revoluce?

Mě? Nikdo. Důsledně od sebe totiž odděluji rok 1989 a vše ostatní. Tu revoluci dělali lidé, kteří měli na chvíli něco společného: chtěli společenské změny, měli jsme společného nepřítele. Jinak jsme byli nesourodá skupina, tak nás musíte brát. Každý z nás byl a je trochu jiný.

Byl jste členem parlamentní vyšetřovací komise řešící zásah 17. listopadu 1989. O všem jste napsal knihu Polojasno. Stále platí, že pozadí brutality je nejasné?

Tehdy pro nás všechny bylo obrovským překvapením, že 17. listopad přinesl tak rychlý zlom. Celá východní Evropa se změnila během pár měsíců – šest sovětských satelitů získalo svobodu. Bolševici zmizeli. Já jsem přitom vyrůstal v tom, že nikdy dobrovolně nepředají moc, že budou vládnout na věky, dokud nepřijde nějaká strašná katastrofa nebo válka. Věděl jsem, že se nikdy nepodívám na Západ, i to, že jestli mě zavřou, žádný normální život pak mít nebudu.

Mám pocit, že v Polsku jsou ve vyrovnání se s minulostí před námi dlouho. Mimo jiné v Gdaňsku je skvělé Evropské centrum Solidarity, které události před rokem 1989 mapuje. Velkou část důchodů odebrali estébákům záhy po pádu režimu. Nezaspali jsme v tomhle směru?

To fakt ne. Česká republika šla velmi daleko ve zpřístupnění svazků StB, zasloužil se o to StB, Žáček. Zde v Londýně potkávám britské historiky, kteří jezdí do Prahy, do našich archivů, protože ty britské jsou dosud nepřístupné. U nás jsme většinu dokumentů z doby komunismu odtajnili.

Také vím, že část z nich byla spálena, skartována, zničena.

Zničit kompletně nějaký svazek by znamenalo zničit i všechny odkazy ve všech souvisejících svazcích – a to se nestalo. Zjednodušeně řečeno, hodně informací, které by byly ve „vašem“ svazku, by bylo i v dalších, podle skupin, kam vás StB zařadila. Vás by tedy estébáci vedli nejen ve svazku pod vaším jménem, ale také ještě ve svazku Novinky, případně dalších.

Digitalizace svazků StB je jedna věc. Ale proč tohle všechno česká veřejnost nevnímá?

To už je na jinou, dlouhou debatu… Skutečnost je taková, že dokumenty v archivech české StB dohledá každý, kdo chce. Polsko je v tomhle daleko za námi.

Jenže muzeum třetího odboje u nás není ani 37 let po sametové revoluci…

Dobře, ale to už neházejte na stát. V případě StB udělal, co mohl. Náš archivní systém je v tomhle směru světové unikum. Ale stejně jako se 37 let po pádu komunismu nemůžeme vymlouvat na bolševika, že ještě stále nemáme hotovou dálniční síť, stejně tak i naše vnímání minulosti odráží, jací jsme. Chtěli jsme svobodu, teď si ji musíme uchovat.

Vaše kniha Polojasno o událostech kolem 17. listopadu vyšla v červnu 1990. Stala se bestsellerem, jenž vám umožnil vydat se na cestu kolem světa. Po návratu domů jste přece musel vnímat, že mnozí komunisté, případně jejich děti, se stali dravými kapitalisty. To vám nevadilo?

To mi vadilo, samozřejmě.

A důsledky vidíme i teď. Půjdete protestovat proti vládě Andreje Babiše (ANO) 15. listopadu na Letnou, případně půjdete 17. listopadu na Národní třídu?

Ne, jednoduše proto, že pracuji ve Velké Británii. Tady je momentálně mé místo a ve zmíněné dny budu přednášet na zdejších univerzitách, mimo jiné v Oxfordu. Téma se nabízí: 17. listopad 1989.

Zajímá to vůbec Brity? Případně, lépe řečeno, vědí o nás něco?

Mnozí Britové nevědí, že nějaká Česká republika vůbec existuje. Obecně nemají úplně velkou představu o světě.

Jak se s tím vypořádáváte jako český velvyslanec?

Akceptuji to. Z jejich pohledu nejsme významnou zemí. Teď mluvím o běžných Britech, které zajímá „pivo a fotbal“. Netuší, že za Rýnem vůbec nějaká Evropa je. Co se týče ekonomiky, je to lepší. Čeští miliardáři tu mají několik velkých investic, ty jsou vidět. Jde o aktivity EPH, KKCG, Seven…, plus jsou zde hodně vidět Škodovky – Škoda je v Británii devátá nejprodávanější značka aut. A u vzdělaných Britů, u těch se zájmem o dějiny, kulturu, bodujeme stále díky letcům z RAF, operaci Anthropoid, nebo třeba našim hudebním skladatelům.

Takže se stává, že kamsi přijdete, řeknete: Jsem český velvyslanec a ozve se: Kde to je?

Tohle je realita zdejšího světa. Samozřejmě někdy narazím na lidi, kteří dokonale znají Janáčkova díla, dokážou je velmi sofistikovaně porovnat s těmi Dvořákovými. To se mi stává ale hlavně v opeře, kam chodívám rád. Jde ale o velmi malý segment britské populace.

Zmínil jste přednášky na univerzitách. Na co se vás tam obvykle studenti ptají?

Obecně na Evropskou unii, tedy pokud je vůbec zajímá. Padají-li dotazy na Českou republiku, jsou velmi základní. A na druhém pólu máte bohemisty, kteří se naučili plynně česky a znají naši zemi lépe než leckterý Čech.

Kolik je v Británii bohemistů?

Jde o jednotlivce. Zajímavá je také jejich motivace, proč se česky učí. Třeba na Oxfordu teď učí češtinu Ind.

Teď ještě z pohledu laika. Zeptám se vás, co vlastně děláte jako velvyslanec?

Z velké části dělá „politiku“. Ty uvozovky jsou záměrné, protože velvyslanec politikem není. Je úředníkem, který prosazuje zájmy svého státu u zdejších politiků. Takže s nimi jednám, navštěvuji poslance, ministry, chodím poměrně často i do sídla premiéra na Downing Street 10 – právě kvůli zmíněným českým investicím v Británii…

Budu-li mluvit o dnešku, dodám, že mě za hodinu a půl čeká předání pověřovacích listin generálnímu tajemníkovi Mezinárodní námořní organizace (IMO), která sídlí v Londýně, kde Česká republika posiluje své zájmy kvůli událostem v Perském zálivu… Pro české občany velvyslanectví funguje hlavně jako služba v konzulární oblasti. Řeší ztracené pasy, přepadení, matriky, rodné listy, úmrtí, svatby…

Kolik českých občanů žije v Británii trvale?

Neexistuje žádná povinná evidence, takže víme jen o těch našich občanech, kteří mají zájem být v kontaktu s naším státem. Po brexitu se navíc značná část Čechů, hlavně střední třídy, vrátila domů.

Život v Británii se stává poměrně nákladným. Ano, v Londýně si sice víc vyděláte, ale životní náklady jsou zde vysoké. Je snazší žít v Čechách. V tomhle nejsme ale sami. V posledních deseti letech odešlo z Británie domů zhruba šest miliónů obyvatel střední a východní Evropy.

Kdo zůstal? Velmi různorodá skupina. Máme zde bankéře a právníky v londýnské City, lékaře na nejprestižnějších klinikách, studenty v Oxfordu a Cambridge, fotbalisty v Premier League – ale také třeba romskou komunitu.

Častou spojnicí mezi krajany jsou české školy. Chcete-li, aby Vaše dítě zde mluvilo česky, potřebujete se družit, potkávat další rodiče. Obrovský kus práce pro českou krajanskou komunitu tak dělají rodiče s dětmi. A od podzimu 2027 se Británie znovu připojí k EU programu Erasmus Plus, tak se snad vrátí i víc českých studentů a přednášejících.

Kam šli a kde skončili výrazní studentští vůdci
jménolistopad 1989kariéraaktivní v politice
Bartuška Václavžurnalistika na UK v Prazediplomat, v letech 2006–2019 zvláštní velvyslanec ČR pro energetickou bezpečnost, nyní velvyslanec v Londýně, přednáší na ČVUTne
Benda MarekMATFYZ v Praze, později Právnická fakulta Západočeské univerzity v Plzniposlanecano: poslanec České národní rady, od roku 1993 ve Sněmovně
Bubeník Janpediatrie na Lékařské fakultě UK v Prazevede personálně-poradenskou firmu, je tzv. headhunterano: nejmladší člen prvního federálního parlamentu, v lednu 2001 zadržen na Kubě, z aktivní politiky se dávno stáhnul
Chaun Igorpražská FAMUscenárista (Rekviem pro panenku), režisér (Pošta pro tebe, pořady cyklu GEN, několik dílů České sody), nyní se věnuje ezotericene
Jarchovský Petrpražská FAMUscenárista, spolupracuje mimo jiné na filmech Jana Hřebejka, píše knihy, je dramaturgem a vysokoškolským učitelemne
Ježek VlastimilFF UK v Praze1993–1999 ředitel Českého rozhlasu, 2004–2008 ředitel Národní knihovny ČR, od roku 2022 člen Rady České televizeano, ale neúspěšně, v roce 2002 se účastnil komunálních voleb v Praze, na podzim 2008 kandidoval do Senátu ČR, sněmovní volby 2010
Klvaňa Tomášžurnalistika na UKpůsobil jako novinář, jako amerikanista přednáší na vysokých školách, byl manažer British American Tobacco v Londýně. V srpnu 2025 nastoupil do čela Aspen Institute Central Europe, kde ve funkci výkonného ředitele nahradil Jakuba Landovskéhone, ale byl mluvčí Klause, mluvčí vládní kampaně za výstavbu radaru USA v Brdech
Langer IvanLékařská fakulta UP v Olomouci, později Právnická fakulta UP v Olomouci na UK Prahatajemník ministra spravedlnosti, od r. 1996 poslancem, 1998 místopředseda Sněmovny ČR, místopředseda ODS, ministr vnitraano: patří mezi politiky spojované s aktivitami podsvětí, nikdy ale nebyl z ničeho obviněn
Mejstřík MartinDivadelní fakulta AMU v Praze1990–91 vládní zmocněnec pro zestátnění majetku ÚV SSM, 1993-1996 šéf víkendové přílohy Českého deníku, 1999–2000 správce domu, 2001 zahradní dělník na Petříně, nyní se věnuje mimo jiné ezotericeano: byl zastupitel v MČ Prahy 1, senátor 2002-2008
Pajerová-MacDonagh Monikamoderní filologie na FF UK v Prazeod roku 1990 v diplomacii, mj. v kulturním výboru Rady Evropy, předsedkyně sdružení ANO pro Evropu, přednáší o evropské integraci, nyní v ÚSTRano: strany Cesta změny, Naděje, následně se z aktivní politiky stáhla
Pánek ŠimonPřírodovědecká fakulta UKvede neziskovou organizaci Člověk v tísnine: za OF se dostal preferenčními hlasy do Federálního shromáždění, funkci odmítl
Pohanka VítFF UP v Olomoucinovinář, bývalý zpravodaj Českého rozhlasu v USA, překladatelne, ale krátce pobyl v ODA, odešel rozčarován
Žáček Pavelžurnalistika UK v PrazeÚřad dokumentace, vyšetřování činnosti StB a zločinů komunismu, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, vedl Ústav pro studium totalitních režimů (ÚSTR)ano: poslanec za ODS od roku 2017

内容来自 Novinky.cz - Internet a PC,版权归原作者所有。

阅读原文 ↗

把喜欢的内容,留在你的新标签页。

打开我的订阅