Komentář: Návratu před 17. listopad 1989 se nemusíme bát, pokud ho nedovolíme
Nyní nám ho připomněl místopředseda české vlády Karel Havlíček. Bylo to v duchu, svobodné volby máte, tak co si stěžujete na ohrožení demokracie. Je to už rok postoj vládní koalice a jejích podporovatelů, kteří kritiky vlády obviňují, že se stále nevyrovnali s výsledky voleb do Poslanecké sněmovny v roce 2025.
Podobně to viděli i jiní tuzemští autoritáři. Také Václav Klaus a Miloš Zeman považovali volby za jediný akt, kdy má občan projevit svou vůli. Po nich se od něj očekává, že bude držet krok a – jak různí lidí píší na sociálních sítích – šoupat nohama a mlčet v koutě. Až do dalších voleb má vše nechat na rozhodování politických stran.
Je tedy nutné Karlovi Havlíčkovi a jeho kolegům v koalici připomenout, že jsme v listopadu 1989 vyvolávali a psali podstatně více hesel. Těmi nejdůležitějšími byly Svobodu a Konec vlády jedné strany. V prvních dnech rezonovalo Máme holé ruce, vzápětí sílilo Jakeše do koše, načež začalo dominovat Havel na Hrad. Požadovali jsme konec cenzury a policejní brutality, osvobození politických vězňů, otevření hranic, návrat do civilizované Evropy.
Termín občanská společnost tehdy mnozí z nás ani neznali, ale pomáhali jsme ji vytvářet. Patřilo k tomu heslo Kdo, když ne my, kdy, když ne teď. Následné roky nám přinesly řadu zklamání, protože se ukázalo, že obnova demokratického státu je mnohem náročnější, než jsme naivně očekávali. Navíc, když tomu navíc brání někteří z těch, kteří jako noví politici měli státu sloužit, nikoli ho drancovat.
Občanská společnost se postupně úspěšně rozvinula všemi směry lidských zájmů a potřeb. Zatímco autoritáři ji chtěli držet při zemi – doslova, protože byli ochotni tolerovat tak leda zahrádkáře, aktivní lidé se uzemnit nenechali. Spolky a neziskové organizace všeho druhu v našem životě dobře doplňují demokratickou soutěž politických stran ve volbách.
Soupeření partají funguje a utváří parlamentní většinu potřebnou pro stabilizované vládnutí. Problém však nastává ve chvíli, kdy voliči k moci vynesou koalici, která si vládnutí s mírnou většinou hlasů plete s uzurpováním veškeré moci a zašlapáním názorů menšiny.
Vládnutí má být služba ve prospěch státu provázená kompromisy, aby byly aspoň částečně pokryly zájmy všech skupin obyvatelstva. Fakt, že jsme toho byli za 37 let od listopadu 1989 svědky jen občas, nebylo a není vadou systému, ale vědomým rozhodnutím osob, které v dané chvíli měly a mají možnost rozhodnout, jak bude jejich vládnutí vypadat.
Současná česká vláda naše představy z listopadu 1989 nenaplňuje. Často zmiňovaný fakt, že v ní jsou bývalí komunisté, je podstatně méně důležitý, než se jeví – exčlenové KSČ byli a ještě jsou i v jiných stranách a státních funkcích. Mnohonásobně závažnější je skutečnost, že v ní jsou bývalí spolupracovníci StB, kteří byli při udávání aktivní, a také exčlen Pohotovostního útvaru Veřejné bezpečnosti, tedy jednotky, která brutálně zasahovala proti lidem protestujícím proti totalitnímu režimu. Je hanebné, že po 37 letech jsou ve vládě lidé, kteří pracovali pro symboly režimu, proti němuž jsme demonstrovali.
Stejně tak jsme si tehdy nedokázali představit, že se k moci místo normálně strukturovaných partají dostanou podnikatelské projekty založené na slepé loajalitě k jejich zakladateli, nebo dokonce majiteli. Subjekty, které pro ně a jejich firmy mají generovat peníze, za což budou věrní odměněni funkcemi v parlamentu a státní správě.
Ve víře, že pravda a láska přece jen jednou mohou zvítězit nad lží a nenávistí, nás nenapadlo, že se k moci mohou dostat fašizující extrémisté a prodavači strachu a vzteku. Stalo se, a tak sledujeme systematickou snahu o potlačení kritických médií a hlasů, o zastrašování jednotlivců, kteří se vyprofilovali jako lídři občanských sdružení upozorňujících na autoritářskou politiku vlády nebo patří k nejviditelnějším novinářům. Na sociálních sítích vidíme každodenní štvanici proti komukoli, kdo se zrovna znelíbil politikovi vládní koalice. Stačí oponovat mu v televizní debatě nebo svolat demonstraci.
Z tohoto podhoubí vychází blouznění europoslance Ivana Davida, že demonstrace Milionu chvilek na Letné byla zločinným spiknutím. Nebo tvrzení poslance Radka Vondráčka, že její organizátoři jsou štváči. Nemluvě o jiných nesmyslech – třeba o přípravě státního převratu a hrozbě občanské války. Koalice útočí na občanskou společnost jako takovou, chce ji co nejvíc oslabit, paralyzovat nejaktivnější organizace. Inspiruje se přitom u autoritářských států nebo přímo u ruského totalitního režimu.
Vládní koalice podniká kroky, u nichž hrozí, že nás částečně zavedou před listopad 1989. Místo vlády jedné strany vidíme pokus jedné koalice ovládnout celou státní správu. Ta pak má za úkol krýt střet zájmů premiéra a pracuje ve prospěch jeho podnikání. Obdobně postupují jeho koaliční partneři na „svých“ ministerstvech. Při posuzování těchto personálních změn je odbornost na škodu, důležitá je jenom loajalita. Je to spojeno s neuvěřitelnou arogancí moci a koncem praxe, že po skandálu se z politiky odchází.
V zahraniční a obranné politice se můžeme obávat, že minimálně část koalice usiluje o vymazání našeho návratu do západní Evropy a zatažení státu zpět do ruského vlivu. Když sledujeme činnost výsadku SPD na ministerstvu obrany, musíme se ptát, zda opravdu Andrej Babiš chce, aby armáda byla použitelná jen na pomoc při záplavách, aby byla vyřazena z mezinárodní spolupráce, aby nečerpala zkušenosti z ukrajinské fronty. Podívejte se na sociální sítě vládních poslanců a zkuste si tipnout, kdo by první poslal do Moskvy zvací dopis…
Nemá cenu srovnávat demonstrace na Letné v roce 1989 a letos, protože měly různý obsah, odlišnou závažnost. Má však smysl se zamyslet nad tím, že tolik lidí našlo důvod přijet vyjádřit svůj názor na činnost vlády osobně a tolik dalších lidí je v tom podpořilo na dálku. To nejsou zmanipulovaní popletenci s papírovou čepicí na hlavě. Jsou to aktívní občané, kteří vyjádřili obavu ze směrování státu pod vedením Andreje Babiše.
Požadavky Milionu chvilek na vládu jsou podobně romantické, jako byly naše představy před 37 lety. Budou naplněny maximálně z malé části, protože se obracejí k lidem, kteří nechtějí kompromisy.
Aktivní účastníci by však neměli ve svém úsilí o změnu stylu vládnutí ustat. Jsou potřební ve všech úrovních řízení a kontroly státu, při obraně těch, kteří zrovna byli „vybráni“ jako cíl nenávistných kampaní, při činnosti spolků, při dobrovolničení na podporu politických a společenských kampaní. Pokud se někdo z nich rozhodne ke vstupu do politiky, o to líp. Řádné volby do Poslanecké sněmovny jsou už za necelé tři roky. Díky, že můžem…
Chcete vídat Aktuálně.cz častěji na Googlu?
Přidat jako preferovaný zdroj内容来自 Aktuálně.cz,版权归原作者所有。
阅读原文 ↗